Jardovi Linhartovi se u pražské záchranky říkalo Kapřík, protože ve volném čase rád chodil na ryby. Na Hostivařskou přehradu nebo na Kyják, tedy Kyjský rybník. Minulý týden Jarda, který u nás sloužil 25 roků v letech 1990 až 2015, podlehl po krátkém boji těžké nemoci.

Jarda pracoval u pražské záchranky jako sanitář v době, kdy pod ní spadala ještě nemocnice na Malvazinkách. V záchranářské uniformě pokračoval jako řidič Škody 1203 při tzv. převozech pacientů a následně jako řidič sanitního vozidla rychlé zdravotnické pomoci. Při většině služeb vyjížděl ze základny na Míčánkách.

Jako na zkušeného „pardála“, který měl naježděno tisíce kilometrů a dokázal zachovat chladnou hlavu snad při všech myslitelných situacích, vzpomíná na Jardu třeba záchranář Lukáš Zachariáš, který s ním u záchranky začínal. Parťáci byli osm let a Jardův klid se prý při práci přenášel i na ostatní.
„Byl sanitář, řidič, ale hlavně rádce. Přišel jsem k němu jako ucho po škole. Ohledně zdravotních stavů pacientů měl obrovské zkušenosti a moje teoretické znalosti ze školy dokázal doplnit o to, jak konkrétní věci řešit v praxi,“ říká.
Jarda s Lukášem se postupem času sehráli tak, že jim někteří kolegové vytýkali, že spolu vlastně vůbec nemluví – nebylo to třeba, protože oba přesně věděli, co má kdo v jakou chvíli dělat a co bude následovat. Co se komunikace týká, zvládal ale Jarda mluvit s pacienty na jedničku.

„Dalo se na něj stoprocentně spolehnout a nikdy neřekl, že něco nejde nebo že se mu něco nechce dělat, vždy se snažil pomoci,“ vzpomíná Lukáš a shoduje se na tom i s dalšími oslovenými kolegy. Kamarádství, smysl pro suchý záchranářský humor a obrovské zkušenosti spolu s rozvahou prý Jardu nejlépe charakterizují.

Tak tedy, Kapříku, přejeme tam nahoru samé pěkné úlovky. S hlubokou úctou, celá ZZS HMP