Kdo se zúčastnil některého z cvičení pražské záchranky z posledních let, setkal se pravděpodobně i s výtvory Stanislava Vlka. Ten s týmem kolegů maskuje figuranty a vytváří celkovou atmosféru scény, ve které se pohybují posádky ZZS HMP a další složky IZS. Standu jsme vyzpovídali po cvičení Muzeum 2018, na které jeho tým maskoval šest desítek figurantů.

S jak početným týmem na maskování figurantů spolupracuješ?

Za dobu, co se podobných cvičení účastním, se vytvořila skupina přibližně 190 lidí, kteří chtějí pravidelně hrát figuranty a některé jsem i maskování postupně naučil. V současné době mám asi šest lidí, kteří mi s maskováním pomáhají. Vždy záleží na počtu figurantů a zadané scéně. Na samotné maskování bývají většinou dost šibeniční termíny, třeba tři hodiny před začátkem cvičení, takže v případě 61 figurantů, kteří byli na Muzeu, jsou tři čtyři maskéři potřeba.

Co je potřeba připravit vedle samotného maskování figurantů?

Věnuji se hodně přípravě scény, maskování figurín a navození patřičné atmosféry pomocí různých rekvizit. Hodně záleží na detailech. Když jsme například realizovali cvičení, které mělo simulovat pražský maraton, tak jsme na scéně rozhazovali i použité kelímky od nápojů. Snažíme se vytvořit repliku reálné události a účastníky vtáhnout do děje. To by nešlo, kdybychom na scéně rozmístili jen „zraněné“ a žádné další rekvizity. Na co největší realističnosti si proto zakládám. Byla by to jinak strohá a podle mě i sterilní situace. Pracujeme tedy také s realistickými figurínami, které se používají u filmu. Myslím, že pak mají posádky větší zážitek. Často nečekají, že je cvičení připravené do takových detailů. Výrazně tomu pomáhají i herecké výkony figurantů, jejichž role dopředu stanovíme.

Jak dlouho dopředu musíte začít cvičení připravovat, aby vše proběhlo hladce?

Je potřeba se sejít minimálně pět hodin dopředu, rozdělit si úkoly, připravit materiál, rozdělit role pro figuranty a projít s nimi základní briefing. Pro každého figuranta připravujeme kartičky s typem zranění i konkrétní hereckou rolí. Čím dál více teď na karty dáváme i základní hodnoty pro třídění START.

Příprava před samotnou realizací cvičení bývá dlouhá, vše se musí domluvit se spolupodílejícími se složkami IZS, z nichž mívá každá vlastní návrh, který chce zakomponovat. Podle počtu zraněných je také nutné připravit materiál – navařit těsto, připravit krev, koupit maso, sehnat figuríny a adekvátní počet figurantů. Některá cvičení se připravují i půl roku dopředu, jednou přípravy zabraly i dva roky.

Kdo určí typy zranění jednotlivých figurantů?

Ať už se na cvičení podílí policie, nebo hasiči, tak na záchrance zpravidla bývá, abychom realizovali situaci na místě a zapojení figurantů. Dostanu zadání se základním námětem, ve kterém například stojí: „Chceme udělat cvičení simulující zásah na pražském maratonu, potřebujeme tam mít 200 lidí, z toho 70 zraněných.“ Po konzultacích s kolegy ze záchranky, kteří mají cvičení na starost, vymyslím počty pacientů podle priorit, jednotlivá zranění, role pro figuranty a rozvrhnu samotnou scénu. Když například cvičíme zásah v autobusu po čelní srážce, tak si vytvořím plánek, podle kterého umísťuju figuranty tak, jak by i v reálu s největší pravděpodobností postupovala deformace autobusu i lidí.

Když jste chystali figuranty na Muzeum, viděl jsem u vašeho stolku i plátky masa. K čemu je používáte?

Snažím se používat co nejvíce reálného materiálu. Když maso šikovně nařežeš a nakomponuješ, tak dokáže velmi věrně imitovat například tržné a řezné rány, zranění způsobená výbuchy či při dopravních nehodách. Je to lepší než použít jen kus těsta obarveného krví. Od filmu si půjčuji na cvičení figuríny a pomocí masa se dají skvěle dokreslit zranění, jako jsou utržené končetiny atd. Nedávno jsem maskoval jedno torzo, tak jsem u řezníka objednal kompletní zvířecí vnitřnosti a celé to zabalil do oblečení. Myslím, že pro posádky to vypadalo dost realisticky. Pokaždé jsem rád, když vyvolám pomocí maskování figurín nebo figurantů „wow efekt“ či případnou diskuzi. Velmi důležité jsou i drobné role figurantů. Zajímavé bylo například sledovat, jak se zachovají posádky, když je vystavíme situaci, kdy matka drží v náručí figurínu viditelně mrtvého dítěte a nechce ji pustit. Vezmou jí ho? Nebo ponechají, aby jí nezpůsobily aktuálně ještě větší trauma, než ve kterém je?

Stalo se už, že tvoje výtvory byly natolik realistické, že někdo pohled na ně nezvládnul?

Jsou dvě roviny. Na každém cvičení figurantům zdůrazníme, že kdyby situace pro někoho byla po psychické stránce náročná, zapůsobila na něho stresově, tak aby zvedl ruku a nahlas řekl: „Toto není cvičení.“ Jakmile takovou větu pronese, tak si dotyčného vezmeme stranou a okamžitě se o něho postaráme. Není to žádná ostuda. Chceme, aby si nejen posádky, ale i figuranti odnášeli ze cvičení hezké zážitky. Mimo jiné proto, že když jsou figuranti v dobré náladě, více se do svých rolí vloží.

Co se týká posádek, tak jsem nezaznamenal, že by někdo řekl, že maskování bylo „až příliš“. Například z pražské P155 jsme měli ale velmi hezkou zpětnou vazbu, když jsme poprvé zapojili figuríny od filmu. Dotyční si tam vyzkoušeli, jaké to je překračovat mrtvá těla, dávat jim černé pásky a pokračovat dál. Kolega mi říkal, že si uvědomil, že v reálné situaci to bude jistě ještě intenzivnější zážitek, ale byl velmi rád, že si mohl i takto vyzkoušet, jak opatrně našlapovat mezi mrtvými a snažit se pomoci živým. Znovu se vrátím k tomu, že čím realističtější scénu dokážeme připravit, tím užitečnější zážitek si účastníci odnesou, ať už z hlediska metodických postupů, tak i toho, že trochu otestují vlastní schopnosti, jak se vnitřně vypořádat s podobnou událostí.

Co tě nejvíc baví na přípravě cvičení nebo za maskování zranění?

Nejvíc mě teď baví vymýšlet scénografii místa, kde se cvičení odehrává, aby vypadalo co nejopravdověji, včetně rozmisťování rekvizit, dělání nepořádku nebo třeba rozlévání krve. Co se týká zranění, tak nejvíc mě baví maskovat popáleniny nebo lidi zraněné výbuchy.

text:  JAN HORKÝ