„Chtěla jsem jezdit v sanitce za pacienty, být u případů hned na začátku,″ uvedla před lety v rozhovoru. Přání se jí vyplnilo, byť trochu jinak, než původně chtěla – jako vystudovaná zdravotní sestra se po předchozí praxi na anesteziologicko-resuscitačním oddělení stala dispečerkou u záchranné služby. Byla tak skutečně často první, kdo našim pacientům pomohl, byť „jen“ prostřednictvím jejího klidného hlasu a rad udílených po telefonu. Neodmyslitelnou postavou našeho dispečinku byla přes 30 let.

Ti, kteří s Hankou pracovali, na ni vzpomínají jako na veselou, zkušenou a šikovnou kolegyni, která měla ráda kočky, děti a červená barva k ní patřila, stejně jako dlouhé nehty. A také jako na neuvěřitelného dříče. Vedle celého úvazku u záchranky působila i ve Fakultní nemocnici Motol. Do toho to byla skvělá máma, která se starala o rodinu.

Hanka zažila stěhování dispečinku z ulice Dukelských hrdinů do Korunní i přechod ze systému tužka & papír na počítače. „Když jsem v roce 1987 nastupovala, museli jsme v rychlosti vypisovat údaje na malé papírky, které jsme na takovém pásu v rychlosti posílali na ,říďák‘. Tam se rozdělovaly případy sanitkám podle priority,“ vzpomínala na začátky u záchranky. Za svou kariéru slyšela po telefonu asi všechno, co si dispečerka dokáže představit, vedle závažných případů vzpomínala i na ty úsměvné. Třeba když se jí volající ptal, jestli není obal od bonbonu jedovatý.

Na dispečinku pracovala až do loňského roku a byla mezi „16 statečnými“, které jsme při příležitosti 160. výročí pražské záchranky ocenili za mimořádnou a dlouholetou službu. Naprosto právem. Ne náhodou to byla Hanka, kdo řadu našich dispečerek do této náročné práce zaučil.

Vyjadřujeme hlubokou soustrast rodině. A Koníku, Tobě děkujeme za tisíce pacientů, kterým jsi pomohla, za všechny zkušenosti, které jsi nám dala, a za každý úsměv, který jsi nám svou veselou povahou dokázala vykouzlit na tváři. Sloužit s Tebou na dispečinku byla radost a čest! Chybíš nám❤️