Kvalita vybavení, schopnosti záchranářů a lékařů i výrazně kratší doba předání pacienta v nemocnicích, než na kterou je zvyklý, zaujaly během stáže na pražské záchrance Australana Sama Walmsleyho. Když půjde všechno tak, jak plánuje, nastoupí Sam začátkem příštího roku jako záchranář u záchranné služby v australské Victorii. Před tím musí ještě zakončit studia na Univerzitě Charlese Sturta v Bathurstu. Doufá, že mu k tomu pomůže i stáž, kterou na přelomu srpna a září absolvoval v Praze, kdy doprovázel na výjezdech posádky RLP a RZP. Sympatického Australana jsme zastihli uprostřed deštivé denní služby na výjezdové základně Hrad, kam se zrovna vrátil z marného výjezdu na Masarykovo nádraží. I když tu byl Sam jen na skok, začal velmi pohotově vyjmenovávat rozdíly, které v pražském provozu oproti australské praxi za tu chvíli postřehl.

Co všechno jste v Praze zatím u záchranky zažil?

První den jsem jezdil s RLP a byla to vážně zajímavá zkušenost. U nás takový systém vůbec nemáme, v sanitkách jezdí jen záchranáři různých specializací. Když mám například pacienta v kritickém stavu, můžu k sobě přivolat záchranáře s určitou specializací (ICP – Intensive Care Paramedic nebo ACP – Advanced Care Paramedic), ale v Praze jezdí k takovým případům doktoři. Na RLP jsme měli asi pět pacientů, například třiadevadesátiletého válečného veterána se spoustou medailí, který zkolaboval u památníku. Byl skvělý pocit, že jsme mu mohli pomoct. To byl dobrý případ. Během dneška na RZP jsme ale měli i hodně výjezdů, kdy vás lidi volají s tím, že je „někde něco píchne“. To ale k práci patří, ne každý den vyjíždíte k zástavě oběhu.

Všiml jste si ještě dalších rozdílů?

Vůbec největší rozdíl podle mě je, že zdravotničtí záchranáři tady musejí v případě, kdy chtějí dát pacientovi léky, volat lékaře. Když v Austrálii jako zdravotnický záchranář uznám za správné dát pacientovi morfium, dám mu morfium. Není s tím problém. Na mobilu mám navíc opravdu užitečnou oficiální aplikaci, která obsahuje seznam veškerých léků, které můžu pacientovi podat. Když zadám věk pacienta, váhu, diagnózu a konkrétní lék, tak mi aplikace rovnou ukáže, jak velkou dávku léku mám použít – s touto aplikací v podstatě nemůžete udělat chybu. Samozřejmě pokud jakkoliv pochybujete, můžete vždy zavolat doktorovi a zeptat se, ale primárně dělají záchranáři samostatná rozhodnutí. I tady v Praze by to mohla být užitečná věc.

Myslím, že máte mnohem lepší vybavení, než které používáme my. Ne, že bychom používali špatné přístroje, ale přeci jen jsou starší než ty, které jsem viděl tady. Vaši doktoři mají například přístroje Lucas 2 nebo automatické plicní ventilátory v sanitkách, u nás používáme stále ještě ambuvaky a starou dobrou nepřímou masáž srdce. Kvalita vybavení i tréninku, který vaši záchranáři mají, je opravdu velmi vysoká. Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale z globálního pohledu vidím Českou republiku jako východoevropskou zemi a člověk by čekal, že by mohla v těchto oblastech zaostávat. Ale tak to vůbec není, zdravotnická záchranná služba je naopak na špičce.

Složení posádek je u vás stejné?

Vaše posádky jsou, podle toho, co jsem viděl, většinou ve složení zdravotnický záchranář a řidič – role se celý den nemění. U nás jsou v sanitce dva zdravotničtí záchranáři, kteří si během směny role střídají. Jeden řídí, druhý se stará o pacienta a pak se prohodí.

I když jsem jezdil na RLP s Helenou a Tatianou, tedy s ženskou posádkou, všiml jsem si, že je u vás málo záchranářek v porovnání s Austrálií, kde se jejich počet zvyšuje. Viděl jsem také rozvrh služeb, které tady máte, a musím říct, že to musí být dost náročné – naplánovat si při tom volno.

Jak vypadají vaše směny?

V Austrálii máte zpravidla po sobě dvě dvanáctihodinové směny od osmi ráno do osmi večer, další den jednu dvanáctihodinovou večerní směnu od 11 do 23 hodin a další den jednu noční. Následují čtyři dny volna a pak zase čtyři dny služby a tak stále dokola. Je to fajn, člověk má dost času na odpočinek.

Máte v Austrálii podobné množství výjezdů, jako   jste zažil v  Praze?

Doma jsem byl v ostrém provozu zatím měsíc a sloužil jsem ve venkovské oblasti, což znamená méně výjezdů, ale zase velké vzdálenosti. Jeli jsme například k pacientovi s podezřením na infarkt a dostat ho do nemocnice nám trvalo hodinu a půl. Všichni záchranáři v Novém Jižním Walesu proto mají ve výbavě antitrombotika a trombolytika, která rozpustí krevní sraženinu, pokud jsou daleko od katetrizační jednotky. EKG ukazovalo, že má tento pacient infarkt myokardu, v tomto případě zrovna voláme doktorovi, posíláme snímky EKG mobilním telefonem. Doktor rozhodl, ať léky podáme. Když jsme dojeli do nemocnice, tak pacientovi bylo mnohem lépe. Kvůli velkým vzdálenostem u nás využíváme asi více letecké výjezdové skupiny včetně transportu pacientů do nemocnic ve velkých městech.

Obzvlášť tady okolo Pražského hradu je spousta turistů. Věřím, že pro vaše záchranáře musí být těžké, že asi nikdy neví, jakým jazykem na ně bude pacient mluvit.

Mohly by se od sebe zdravotnické služby něco naučit?

Jak jsem říkal, myslím, že pražská záchranná služba by se mohla inspirovat v tom, aby zdravotnickým záchranářům umožnila být více nezávislými. Všiml jsem si také, že předání pacienta v nemocnici v Praze probíhá mnohem rychleji než u nás. V Austrálii zůstaneme v nemocnici často trčet, protože se dennodenně stává, že nejsou volná lůžka. Takže téměř každou noční směnu strávíte hodiny v nemocnici, než se pro vaše pacienty uvolní místo. Osobně jsem jednou takto čekal přes dvě hodiny. Líbí se mi, že záchranáři v Praze odvedou svoji práci, předají pacienta personálu v nemocnici a přesouvají se dál.

A proč nemůžete vzít pacienta do jiné nemocnice?

To je dobrá otázka. V tomto ohledu by se mohlo australské zdravotnictví něco přiučit. Jinak oblastí, kde by se mohly naše záchranné služby vzájemně inspirovat, je řada a doufám, že se mi podaří náš vztah v budoucnu rozvíjet, abychom si mohli dál vyměňovat zkušenosti. Chtěl bych také moc poděkovat Heleně Kocumové, Tatianě Tatranské, Davidovi Peřanovi a Filipovi Ramajzlovi za jejich ochotu, s jakou mi ukázali pražskou záchrannou službu, doufám, že se někomu z nich podaří udělat si výlet do Austrálie, aby se podívali, jak to funguje u nás.